Cestování je super. Obzvlášť, když si umíte sami všechno zařídit. Kde co chcete vidět, jak se tam dostat a dokonce si objednat taxíka. Teda jen na cestu zpátky, cestu tam, nám vždy musí někdo zařídit, protože většina taxikářů neumí anglicky. Jako třeba před chvilkou, říkáme mu: Please, Vanung daxui. A on nevěděl do tý doby, než jsme mu to ukázali v čínských znacích. Ale byl hrozně vtipnej, jako většina taiwanců zkoušejících na nás mluvit anglicky. Pointa je v tom, že prostě se vždy dostaneme tam kam chceme a nepotřebujeme někoho, kdo by mluvil za nás.Tak abych se vrátila. Dnešek byl ve znamení přírodních úkazů, moře a delfínů. Začali jsme pozdě a navíc jsme málem ztratili můj telefon. Při čekání na taxík ho tom nechal ležet deset minut bez dozoru na zastávce. To je přesně to, o čem Steven, jeden ze stážistů, mluvil: můžu nechat hodinu notebook na lavičce a nikdo mi ho neukradne. Jsem si jistá, že během těch deseti minut v čechách by byl dávno v tahu.
Dorazili jsme na Taipei main station vysokorychlostním vlakem. Tím začalo bloudění po obrovským prostoru Taipeiského hlavního nádraží. Kloubí se tu zde najednou HRS (vysokorychlostní), normální vlaky, MRT a autobusové nádraží. Po chvíli na informacích a prohlídkou Petrohradské ermitáže, jsme dorazili k Taipei bus station. Bohužel jižní. A my hledali východní. Tak jsme byli zase na informacích a rychlým krokem dorazili na zastávku, kde právě už stál připravený bus 1815. Pípli jsme si Easycard a šupajdili přímo do Yeliu! Tam vedla cestička přímo u silnice - Taiwanci nevedou chodníky - až k Yeliu Geopark. Nečekali jsme, že bude zpoplatněný. Ale je to tím, že je tam hrozně narváno, tak to chtějí tímto redukovat. Když by to bylo zadarmo, tak je tam tak dvakrát tak více lidí. Přece jen si člověk řekne: už jsem tam jednou byl, že bych to za ty prachy musel vidět znovu (haha :D). Takže jsme se brodili přes stovky asiatů, až jsme se dostali k hlavní atrakci: pískovcové útvary. Vypadají jak houby. Vznikali omýváním od moře a foukáním větru. Je to něco jako naše prašné skály. Moře tu vypadalo jináč, než tenkrát v Beitou. Bylo dooost podobný v Chorvatsku, až na to teda, že to nebylo Středozemní moře, ale Tichý oceán. Ale bohužel tu nikde nebyla žádná plážička. Tak jsme si teda vyšli na takový malý poloostrůvek, kde se dali pozorovat endemiti ptáčci - něco pro babičku a Ráďu:) Došli jsme na cíp a tam byl krásný výhled na oceán.
Cestou zpátky jsme byli už trošku otrávení, protože bylo poledne, tak sluníčko pražilo. Teplota: 35 tupňů, vlhkost: 70%, pocitová teplota: 50%. Parádni počasí na výlet. Hned vedle byla turistická atrakce: ocean world. Tak jsme tam jako správní turisté zavítali. Byla tam spousta akvárek s všemožnýma mořskýma potvorama. Dokonce stoletý želvy!! A my si na ně šáhli, ale pšt, to se nesmělo:) Pak následovala show. Byla ale celá v čínštině, ale asi nám to ani nevadilo. První byli lachtánci. Byli hrozně roztomilí, ale nesmíte nám mít za zlé, že jsme se spíš těšili na delfínky. Tak jsme čekali a čekali a když užuž jsme doufali, že přijde řada na ně, tak nás čekal šok. Jako další představení byli totiž tři rusové a 6 ruských aquabell. Ano, asiati se baví, když evropané šaškujou v bazénu. No, mě to přišlo teda dost.. cirkusový. Konečně přišli na řadu delfínci! ale bohužel asi jen na čvrt hodiny. Ale byli hrozně šikovní a roztomilí. Jen bychom je radši viděli v oceánu, než takhle chudinky zavřený..Celá ale show mi vnuknula zase myšlení na to, jaké je to hrozné týrání zvířat....
Poté jsme se potřebovali dostat do Keelungu. Ale jak? Našli jsme zastávku a dědouška, který uměl dobře mluvit anglicky, atak nám řekl co a jak. Autobus zrovna přijížděl. A my nevěděli, jestli použít easycard nebo co a v tu za mnou přišla jedna asiatka, strčila mi jakousi vstupenku do ruky a říká: with this its free! Take it, take it! Tak jsem jí poděkovala, ukázala řidiči a měla cestu zadarmo. Tomča zmatenej si pípl easycard a už jsme byli na cestě do města.
Čekalo nás zklamání. Dostali jsme se do přístavu. Ani vlastně nevim, jak Keelung popsat. Byli zde hrozně divný lidé. Oproti Taipei. Hodně žebráků a tak. Takže jsme se šli najíst do mekáče a nějak nás nelákalo si to víc procházet. Hlavně kvůli tomu, že kamkoliv jsme chtěli jít, kolem moře, tak tam byla cedule: No entry. Tak tedy pojedeme zpátky do Zhongli? Došli jsme na nádraží a chtěli odjet vlakem. Na vlakovém nám řekli že nejede. To je divné.. Vždycky jezdí přeci z Keelungu, tak jakto že né teď? Došli jsme na jiné informace a tam nám řekli že taky nejezdí. Tak tedy pojedeme do Zhongli autobusem? Ne, ten jede až za hodinu. Ale každých 10 min jezdí do Taipei. Tak tedy jedeme autobusem do Taipei. Zde nás ale čekala další nemilá zpráva. Ten vlak nás prostě zpátky do městečka nevezme. Tak teda rozčílení koukáme na ceduli a přichází za náma nějaké taiwanky, které se hned ochotně vyptávají, jestli potřebujeme pomoct. Ano! Chceme do Zhongli vlakem, kudy kam? Koktavou angličtinou nám jedna z nich vysvětluje, že zřejmě vlak vykolejil, tak nejezdí. Tak jeďte autobusem, né? No, to bychom rádi, kdyby nebyla fronta dlouhá ještě několik metrů od vchodu do stanice. Tak tedy musíme vzít zase dražší HSR a pelášíme do dormu.
Byl to moc hezký den a už se těšíme na zítřek! Čekájí nás horské lázně v národním parku:)
Žádné komentáře:
Okomentovat